Plachta a další...

ZPRÁVA:

Na pozoruhodné exponované parcele, kterou obklopují velkolepé stavební počiny let minulých, navrhuji knihkupectví s rozsáhlou nabídkou knih orientovaných na umění. Strategická poloha v rámci vysokých škol a Rudolfina spojená s kulturním srdcem města přímo k této náplni vybízí.

Prvotní idea spočívala ve vytvoření stavby natolik individualistické, aby svou funkci bezprostředně propisovala do formy navenek. Z formy se tak stává skulptura, která chce být experimentem ve svém prostředí. Dům, cítící se být monumentem knih, neboť jak praví John Ruskin: „Knihy jsou pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla.“ Každé patro je ve své podstatě police plná knih. Něco jako: „Dada bylo halasné a brutální, ale bylo zároveň i étericky jemné, slon v porcelánu, nicméně slon schopný vzlétnout. Dadaisté roztříštili křehkou strukturu jazyka a z posbíraných úlomků skládali řeč s novou transparencí“ (M. Glenn – Dadaismus). 

Jednotlivé hřbety knih zároveň tvarově navazují na české národní styly. Sochy umístěné v průčelí a na korunní římse komunikují se svým okolím a současně se stávají novodobým odkazem na historii okolního prostředí budovy a naši stavební minulost. Robustní a dynamická modelace hmoty ve své konkávnosti navazuje na barokní zvlněnost, pohrává si s rondokubistickou myšlenkou a laškuje s křivkami Rudolfina.

        Koncept objektu se tak snaží zapadat do součásti širšího celku a respektovat své historické okolí. Svou tektonikou má stavba zájem o dialog s místem, kontextem a tradicí. Tradiční námět tematicky abstrahuje do současného kontextu. Knihkupectví si zahrává s okem diváka, z dálky rafinovaně předstírá svou osovost a symetrii, která zapadá do kontextu, při pohledu zblízka však pravidelnost mizí, nastává nelogičnost a neklid. Žádná kniha v knihovně přece nebývá stejná!

Interiér představuje pastvu pro oči knihomola. Prostorový zážitek umožňuje otevřené atrium propojující jednotlivá patra a knihy umístěné po celém obvodu stavby od podlahy ke stropu. Při pohybu napříč patry se stírají nepatrné rozdíly a stavba působí, jako by ji celou nesly police plné knih.  

Výsledkem je stavba osobitého výrazu, stavba ikonická a emotivní. Stavba, která dala vzniknout spolupráci tradičnímu spojení dvou řemesel, architektury a sochařství. Zavalitá struktura podporující genius loci náměstí Jana Palacha. Budova, jež nechce být univerzální, nýbrž chce v sobě nést ducha češství. „Tradice je výzva k inovaci“ (A. Siza)